Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pozitivní postoj?

Ovlivní vaše zdraví to, že si dokážete udržet pozitivní postoj? Nebo jsou lidé kvůli tomu, aby měli „správný“ postoj, pod tlakem?
Stane-li se má RS tématem konverzace, jsou reakce mých přátel, kolegů a neznámých lidí vždy tytéž: „Jsi tak statečná. Nevím jak to, že zůstáváš tak pozitivní.“ Já sama sebe nepovažuji za statečnou. Myslím si navíc, že mám štěstí. Mé symptomy – hlavně únava a senzorické problémy – jsou totiž mírné. Pozitivní postoj mě neopouští, protože má RS se zase tak moc nevměšuje do mého života. Ve své podstatě jsem realistkou s tendencí k optimismu. Nevím, jak mi bude za rok, za měsíc, dokonce ani zítra, takže se prozatím snažím vytěžit z každého dne co nejvíce. Pokud se dá o změně mluvit, tak to, že mám RS, mě učinilo proti stavu před diagnózou rozhodnější a ambicióznější, protože chci právě v té jedné věci, v tom jednom dnu, dosáhnout co možná nejvíce.
Nevím, nakolik je můj postoj odpovědný za mé relativně dobré zdraví. Možná, kdybych rezignovala, nebojovala se svými handicapy a smířila se s tím, že budu po celý zbytek svého života žít jako invalida, měla bych relapsů více a byla bych postižena mnohem horšími symptomy. Ovlivnil tedy můj pozitivní postoj mou RS?
Existují důkazy, že mysl má moc nad tělem. Např. právě v několika posledních měsících vědecká studie ukázala, že už jen pomyšlení na prováděné cvičení může mít vliv na úroveň fyzické kondice lidí. Na druhé straně, mentální stres vede k většímu riziku infarktů a deprimovaní lidé jsou více náchylní k infekci. Pro mnoho lidí s RS je však myšlenka, že jejich postoj může mít vliv na jejich stav, vysoce kontroverzní. Vezměme si např., co říká třicetiletá Sarah Brentová postižená RS: „Považuji ji za důležitou a velkou váhu přikládám té myšlence, že lidé s RS by si měli vždy udržovat pozitivní postoj.“ Ano, samozřejmě že je prospěšné a dobré mít pozitivní postoj, ať už chronickou nemoc máte, či nemáte. Koneckonců však máte-li RS, tak ji máte. Nemůžete a nedokážete zastavit poškozování myelinu tím, že budete mít pozitivní postoj k životu.
Říkat lidem, že by měli být pozitivní, je ale vystavuje mimořádnému tlaku. Jsou-li velmi nemocní, příliš snadno se mohou dostat do situace, kdy vidí vlastní vinu v tom, že nebývají pozitivní. Je to velmi skličující pro někoho, kdo má závažnou RS.
Výzkum může vnést relativně málo světla do toho, jak pozitivní myšlení ovlivňuje fyzikální aspekty RS. Dodnes se už dost často výzkum pokoušel identifikovat, zda deprese je symptomem zdravotního stavu, nebo reakcí na něj. Americká studie v minulém roce zkoumala, zda při RS způsobuje depresi spíše od RS neodmyslitelná nejistota, nebo její symptomy samé. Zjistila, že klíčovým faktorem, který depresi zapříčiňuje, je nejistota při RS a že zhoršování RS symptomů tyto pocity nejistoty ještě zvyšuje. Další v nemocnici v Surrey probíhající studie se zabývá RS a náladou. Počáteční zjištění předpokládají, že způsob, jakým se lidé vypořádávají se stresovými životními situacemi – jejich postoj – může mít vliv na to, zda trpí depresí. Přední výzkumník a psycholog Dr. Ian Kneebone říká: „Lidé, kteří se oddají tomu, že RS převzala vrch nad jejich životy, mají pravděpodobněji depresi. Ti, kteří mají pocit, že RS efektivně čelí, jsou postiženi depresí pravděpodobně nejméně. Ukazuje se, že tím nejlepším postojem, který by se měl zaujímat, je postoj realistický. Přijmout věci, s nimiž nemůžete nic dělat, ale k těm, s nimiž něco dělat můžete, mít postoj aktivní, problémy řešící."
Dokud výzkum nebude schopen poskytnout definitivní odpovědi, je nemožné s jakoukoli autoritou říkat, že mít pozitivní postoj má reálný vliv. I kdyby důkaz existoval, bylo by škodlivé tvrdit, že si každá osoba s RS musí udržovat pozitivní postoj. Každý z nás představuje individualitu se svými vlastními poměry a osobností. A ať se někdo sebevíce snaží být pozitivní, je to nemožné bez adekvátní podpory a
praktické pomoci poskytované pečovateli, lékaři, poradci, fyzioterapeuty a RS sestrami...
Říkat lidem s RS, aby si „zachovali charakter“, nedávali na sobě nic zdát a nenaříkali, to nepomáhá, protože to u nich může vyvolat zhoršování deprese. Říkat jim však, aby byli realističtí, to je dosažitelné, to pomáhá.
Měli bychom se možná pokusit následovat příklad Davida Warda, který pečuje o svou ženu se závažnou progresivní RS, a který říká: „Je toho tak málo, co by mohlo být pozitivní, díváme-li se na výhledy, které má moje žena na nějaké zlepšení. Takže se prostě snažíme být pozitivními v těch věcech, které nám přinášejí společné potěšení a přijímat omezení uvalovaná na nás RS. Proto udržování si pozitivního postoje pro nás znamená ‚přijímat‘. Mít pozitivní postoj za každou cenu nám může totiž někdy energii spíše odčerpávat než dodávat – může na nás vyvíjet nepřijatelný tlak a vyvolávat vkrádání se pocitu viny.
Cítí-li např. má žena, že je příliš unavená a že je pro mne těžké ji zvednout, potom to přijmeme a ona zůstane ležet v posteli. Jen zřídkakdy si děláme plány, protože program každého našeho dne závisí na tom, jak se žena cítí, můžeme-li jít ven či mít hosty. Proto tedy předpokládám, že právě tím, že naše životní podmínky přijímáme a těšíme se tím, čím můžeme, jsme méně stresováni a méně frustrováni. Naší filozofií k čelení existující situaci je ‚plout po proudu‘. Pokud má žena ví, že jsem zde pro ni a já se dokáži držet pohromadě, tak to je vše, na čem záleží.“

Odborně upravila MUDr. Eva Havrdová, CSc.
Pramen: Hilary Freeman: Positive attitude? MS Matters, č. 42, březen/duben 2002, str. 10–11.

Přeložila Jarmila Soldánová

Zpět na stránku Co je RS.