Jdi na obsah Jdi na menu
 


Geny a RS
Mají geny vliv na vznik RS? Určitě ne zcela, ale genetický element tu svou určitou rolí figuruje.
„Proč já? Bude někdo další v mé rodině postižen?“ To jsou otázky, které si každý diagnostikovaný s RS dříve nebo později klade a chce na ně dopověď. Takže, co způsobuje RS? Je ve vzniku RS něco
genetického?
Věda učinila významný pokrok, pokud jde o porozumění procesům zapojeným do průběhu RS, avšak stále tu existuje mnoho neznámého. Přesná příčina RS zůstává nejistá, ale výzkum ukázal, že je tu zapojeno více než jeden faktor, a že výskyt RS ovlivňuje směsice faktorů životního prostředí a genetické vnímavosti, náchylnosti.

Faktory životního prostředí
Z životního prostředí pocházejícím spouštěčem pro RS může být infikování specifickým virem. Nebo může být zápornou reakcí na nakažení způsobené kterýmkoli virem. Jednou z teorií je, že někdy (a pouze někdy) následné infekce (jedna infekce za druhou sériemi různých virů) později v životě osoby nějak spustí autoimunitní reakci (kdy vlastní imunitní systém těla tělo sám atakuje), což je charakteristickým rysem RS. Avšak úloha virů v zapříčiňování RS nebyla ještě prokázána. Vůbec už není RS infekčním stavem a nemůže být mezi lidmi přenášena jako např. chřipka či plané neštovice.

 Dalším důkazem pro faktory životního prostředí je zarážející geografické rozmístění RS. Víme, že výskyt RS (počet lidí v populaci, kteří mají RS) vzrůstá se vzdalováním se od rovníku. V rámci Evropy je např. vyšší výskyt na severu (Skandinávie, Německo a Velká Británie) než na jihu (Španělsko a země východního Středomoří). Výskyt je vyšší na severu Irska a Skotska než na jihu těchto zemí.
Kromě toho migrační studie ukázaly, že lidé narození v oblastech s nízkým výskytem, kteří se přestěhují do oblasti s vysokým výskytem, jsou ve skutečnosti v novém prostředí vystaveni vyššímu riziku. K této změně v riziku zdá se nedojde, je-li přestěhovávající se osobě více než 15 let, což předpokládá, že vystavení se faktorům životního prostředí během dětství by mohlo predisponovat osobu k vyvinutí RS později v životě.

Smísení životního prostředí a genů
Životní prostředí jistě není tím vším, co je v pozadí a bližší pohled na výskyt RS v některých zemích předpokládá, že tu jsou zapojeny i geny. Např. vzdáleností od rovníku nelze vysvětlit nízký výskyt RS v Japonsku (2 ze 100 000) ve srovnání se Španělskem (35–50 ze 100 000) – dvě země, které jsou přibližně na stejné zeměpisné šířce.
Mimoto, když se Japonci přestěhují do vysoce rizikové oblasti, výskyt RS u nich sice vzroste, ale stále je mnohem nižší než u jiných imigrantů. Studie ukázala, že výskyt RS u Japonců přistěhovavších se na Havaj vzrostl na 7 ze 100 000, byl však stále nižší než u indoevropských imigrantů (34 ze 100 000). Mají Japonci takovou genetickou výbavu, která jim poskytuje ochranu proti RS, bez ohledu na životní prostředí?
U jiných skupin, například u kanadských Eskymáků, se též zdá, že mají ochranné genetické dispozice vůči RS. Stejně tak tu jsou skupiny lidí, které mají větší dispozice k vyvinutí RS, jako např. orknejští ostrované.
A pokud jde o zbytek mé rodiny?
Zatímco však vědci dokáží ukázat na trendy v různých zemích a napříč populacemi, nedokáží ještě přesně určit skutečné důvody, proč někteří jednotlivci RS dostanou a jiní ne. Geny jsou zapojeny – a ostatně geny jsou jednotkami dědičnosti.
Čísla ukazují, že riziko vyvinutí nemoci je nepatrně zvýšené pro příbuzné lidí s RS, s tím, že nejvyšší je toto riziko mezi jednobuněčnými dvojčaty, potom mezi bratry a sestrami, rodiči, dětmi a potom mezi příbuznými z druhého a třetího kolena.
Sama o sobě genetická výbava nezpůsobuje RS. Má prostě jen vliv na to, jak náchylný je jednotlivec na spouštěče životního prostředí, které způsobují nemoc. Jinými slovy, vaše genetická výbava může vás učinit vnímavé – zranitelné či náchylnější – k rozvinutí RS. Kdyby geny byly jedinou příčinou, potom by riziko pro jednobuněčná dvojčata, která mají shodnou sadu genů, bylo 100 % a ne 1 ze 3, jak ukazují výzkumníci.

 


Riziko rozvinutí RS
Riziko pro:

všeobecnou populaci: 1 z 1000

dítě, má-li jeden rodič RS: 1 z 200

jednobuněčné dvojče (to druhé má RS): 1 ze 3

sourozence či nejednobuněčné dvojče: 1 ze 40

 

RS a genetický výzkum
Bereme-li v úvahu, že máme asi 30 000–100 000 genů (lidský genom) v každé buňce našeho těla, naděje na identifikování těch genů, které se týkají RS, by se mohla zdát nepatrná. Avšak jsou tu
přinejmenším dva vývojové trendy, působící ve prospěch výzkumníků.

Za prvé, stále sofistikovanější nástroje molekulární biologie umožnily podrobné studium lidského genomu. Počátkem r. 2000 byl dokončen náčrt mapy celého lidského genomu.

A za druhé, identifikace rodin, kde se RS vyskytuje u několika členů rodiny, poskytuje dobrý genetický materiál pro studium.

 

Výzkum využívající mnohočetné rodiny – zřetězené studie
V posledních několika letech zaujímala separátní výzkumná úsilí ve Velké Británii, v Kanadě, USA a kdekoli jinde systematický přístup ke hledání genetických podobností mezi blízce příbuznými jednotlivci v mnohočetných rodinách (kde je RS přítomna u několika členů) ve snaze, aby byly identifikovány oblasti lidského genomu zapojené do udílení vnímavosti, náchylnosti k rozvinutí RS.
Jeden gen (HLA–DR2) je určitě zapojen do determinace vnímavosti, náchylnosti k rozvinutí RS. 61 % lidí s RS ho má ve své genetické výbavě – rovněž tak ale 26 % všeobecné populace Velké Británie (tj. 8,5 mil. lidí).
Je zřejmé, že mít prostě ve své genetické výbavě HLA–DR2 neznamená nezbytně, že budete mít později v životě RS. Tak jako můžete mít RS bez toho, že máte tento gen. Zajímavé je, že přítomnost
HLA–DR2 má ve skutečnosti též výhody, protože se objevuje, aby chránil před rozvinutím diabetes.
Je jasné, že pravděpodobnost výskytu genu majícího vliv na to, zda osoba dostane RS, je velmi malá. K RS vnímavé, náchylné geny mají pouze menší či mírný vliv, což je fakt, který činí jejich identifikaci nesnadnější.
Studie o mnohočetných rodinách také ukázaly, že tu je velmi malá podobnost v typu RS, který se v rodině objevuje. Jinými slovy, máte-li RS, nemá žádnou cenu dívat se na průběh, jaký měla nebo má RS u jiného člena rodiny. To vnuklo myšlenku, že ve hře mohou být dva typy genetických faktorů: genetické faktory, které osobu predisponují k vyvinutí RS a genetické faktory, které určí konečný průběh nemoci.

Studie využívající širší populaci – asociační studie
Počet mnohočetných rodin je malý, což znamená, že materiál ke zpracování omezený. A navíc, protože vliv RS genů byl menší, než se očekávalo, nebylo snadné geny nalézt. Výzkum byl rozšířen, aby se daly porovnat genetické informace od lidí s RS s těmi bez RS, a obě skupiny byly vybrány ze všeobecné populace.
Výhodou tohoto přístupu je, že může být zapojeno mnohem více lidí – mějme na paměti, že 80 % lidí s RS nepochází z dotčených rodin. Tyto asociační studie, jak jsou nazývány, popisují rozdíly široké populace.
Řada skupin napříč Evropou a Austrálií spolupracuje na projektu, známém jako GAMES (The Genetic Analysis of Multiple Sclerosis in Europeans), pod vedením cambridgeské výzkumné skupiny v čele s profesorem Alastairem Compstonem. Doufá se, že zmapování lidského genomu v tomto výzkumu pomůže a též se doufá, že během příštích několika let zřídí Lékařská výzkumná rada ve Velké Británii centrální databanku genetického matriálu od všeobecné populace, jakož i od lidí s RS a jinými poruchami.

Jak pomůže genetický výzkum výzkumu RS
Identifikováním genů se dozvíme více o celkových procesech zapojených v RS. Protože konečným produktem genu je protein, jakmile identifikujeme geny, budeme schopni zjistit jimi produkované proteiny, které nám poskytnou možné terapeutické cíle. Možná, že kdybychom byli schopni identifikovat vnímavé, náchylné jednotlivce, mohli bychom zabránit, aby se RS vůbec kdy vyvinula.

Odborně upravila MUDr. Eva Havrdová, CSc.
Pramen: Catriona Urquahrt: Genes and MS, MS Mattrs, No. 34, Nov/Dec 2000, supplement

Přeložila Jarmila Soldánová

Zpět na stránku Co je RS.